COTONLAND aneb ze světa plemene Coton de Tuléar COTONLAND aneb ze světa plemene Coton de Tuléar

COTONLAND

aneb ze světa plemene Coton de Tuléar

AKCE PRO COTONKY NABÍDKA ŠTĚŇAT VÝSLEDKY VÝSTAV AGILITY & DOGDANCING & ... FOTOGALERIE KONTAKT

COTONÍ SKUPINA NA FB

SPONZOŘI COTONKŮ

ÚSPĚCHY VE VÝCVIKU PÁNÍČKŮ V PODÁNÍ CYRILA

Cassanova Cyriil z Poříčského Statku
Cassanova Cyril z Poříčského Statku

Článek Blanky Topinkové na téma "Můj život s Coton de Tuléar", kde hlavní roli hraje její cotonek Cassanova Cyril z Poříčského Statku.


Jmenuji se Cassanova Cyril z Poříčského Statku, ale narodil jsem se v Praze, v říjnu 2014. V prosinci jsem se přestěhoval na opačný konec Prahy k novým páníčkům. Teda musím říct, že se mi ze začátku trochu stýskalo, ale byl jsem hrdina. Panička si taky kvůli mně vzala v práci „mateřskou“ dovolenou, aby se mi lépe zvykalo. První noc se mi docela líbila, protože jsme hráli s paničkou bezvadnou hru. Já jsem zakňučel u postele, panička vstala a odvedla mně do pelíšku. A ještě jsem dostal bonbon. A za chvíli jsem to zkusil znova. Tak si ke mně pak sedla na zem zabalená do deky a čekala až usnu. Já jsem dělal jako že spím. Ona se pomaličku opatrně zvedla a než došla do postele, už jsem tam byl zas. Pak jsme to hráli ještě párkrát a pak mě to nějak zmohlo a usnul jsem. Další noc už to hrát moc nechtěla, tak jsem šel taky radši spát. Ale jinak se mi u nových páníčku zalíbilo.

Ze začátku mě pořád tahali ven do zimy, brr, a pak zase zpátky, nějak jsem nechápal proč. Pak si panička vzala ven i mojí plínku na čůrání a dala mi jí venku na zem. Tak jsem se na ní vyčůral, no to bylo radosti. Jen nějací chlápci opodál se smáli, že tak ohleduplného pejskaře ještě neviděli, ale nevím, co tím mysleli. Ale zjistil jsem, že vyčůrat se můžu i venku. Né, že bych to z původního domova nevěděl, ale tady to bylo všechno nové, tak jsem to asi zapomněl.

Páníčky mám doma dva, vlastně tři. Ale ten třetí - Kluk, to je takové velké hubené štěně, co samo moc neposlouchá, tak se mi ho taky moc poslouchat nechce, ale rád si s ním hraju. Je s ním sranda. Dovolí mi kousat ho do nosu a přetahovat se o ponožku, tahat ho za kalhoty. Pereme se o hračky. Tajně mě bere do postele, hlavně aby to páníček nevěděl. Ten mě nechtěl pustit ani na sedačku. Asi věděl proč.

Občas mě nechali samotného doma, to mi bylo trochu smutno, ale vždycky se zase vrátili. No a když jim to trvalo dýl a nudil jsem se, tak jsem si musel nějakou zábavu najít. Třeba se mi líbila taková gumová rohožka. Tu jsem rozhryzal na malilinkaté kousíčky, něco jsem teda i snědl, ale moc dobře to nechutnalo. Jindy jsem si řekl, že mě nebaví jenom čůrat na tu plínku, tak jsem si s ní trochu pohrál. No můžu já za to, že je to šunt a že se celá roztrhala? No nemůžu. Tak mi ty plínky přestali dávat, když byly tak nekvalitní. Jednou jsem našel skautské zkoušky, takový sešitek, co se z něj Kluk učil. Musel jsem si to taky důkladně přečíst, třeba by se mi to mohlo hodit. Zajímavé to bylo. Ale Kluk neměl moc radost, protože si musel říct o jiné a nebylo mu to moc příjemné. A pak, když mi začaly padat a růst zuby, to mě tak svědily dásně…lidičky, to bylo hrozný. To jsme musel pořád něco kousat. Už jsem nevěděl do čeho bych se zakous. Doma nikdo nebyl, tak jsme zkusil dveře. Jo to by šlo. To byla na chvilku úleva. Ale páníčci to nějak nechápali a říkali mi, že jsem hanba.

Jednou jsme vyrazili na straaašně dlouhou vycházku. Nejdřív to bylo fajn, v lese mi házeli míček a já jsem běhal sem a tam i bez míčku. Pak už jsme šli moc dlouho, už mě běhat sem a tam moc nebavilo. Furt se mi lepilo nějaký listí a větvičky na nožičky a na bříško, když jsem si sednul, abych si to sundal, tak se mi to přilepilo na zadeček a na ocásek, no děs. Strašně to zdržovalo v cestě. Po dlouhé době jsme došli k hospodě, páníčci si dali pivo a polívku, já se napil vody a že půjdeme zpátky. Panička řekla, že pěšky už ne, že už je zima a za chvíli bude tma, a že domů pojedeme autobusem. Ale protože jsme si nevzali ani náhubek ani psí tašku a jeden prý nikdy neví, na koho v tom autobusu narazí, tak mě nacpali do batohu. Mně to bylo úplně jedno, hlavně že jsem nemusel zase pěšky a aspoň jsem si zdřímnul. Další den šli naštěstí do práce, tak jsem mohl nerušeně chrnět celý den.

Jeden den mě navlíkli do takových kšírů, posadili mě do takový plechový krabice s okny, něco jako je autobus, ale mnohem menší, a že prý jedeme na chatu. No trochu jsem se bál, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Jéé, lidičky. Tam je to príma. Já jsem si připadal jako blázen. A páníčkům taky. Běhal jsem po zahradě sem a tam a pořád jsem něco očmuchával. Tam je tolik nových vůní. Ani se mi nechtělo domů. Ale zavřeli se se mnou v pokoji a že se bude spát. A pustili mě ven zase až ráno. Na chatu jezdím moc rád. Vždycky v noci, když je ticho a všichni spí, tak pokecám s ostatními psy ze vsi. Máme otevřené okno, tak všechny z venku dobře slyším. Řekneme si u koho byl ježek a kam šel, kde byla srnka nebo zajíc. Jenom páníčkům to povídání vadí, že prý nemůžou spát. Tak to mají dělat jako já, zdřímnu si přes den a pak jsem v noci jako rybička. V létě jsem tam byl dlouho. Pomáhal jsem páníčkovi při výkopových pracích, musel jsem hlídat, aby ho něco nezasypalo a kontrolovat, jestli to je dost hluboko. Paničku jsem kontroloval, jestli hází do míchačky správný poměr cement-písek. A ta uřvaná potvora, co s ní páníčci jezdí po zahradě sem tam a je za ní jenom krátká travička, od které mám zelené tlapičky, ta mě tak irituje. Vždycky jí musím vynadat, že dělá takový kravál. Vadí mi ještě víc, než ten krám doma co vrčí a má takovou hadici, kterou všechno vcucne.

O prázdninách jsme se jeli podívat za Klukem na skautský tábor. Bylo to na louce v lese, všechno prý si tam kluci sami postavili. Moc pěkný to tam měli. Já jsem tam za jedním stanem našel nedojedenou muffinu, za jiným kousek chleba se salámem. To vám byla dobrota. Doma mi takové věci vůbec nedávají. Však taky jak to panička zjistila, hned si mě připla na vodítko a ještě mi říkala, že jsem čuně. A já jsem přitom jenom chtěl klukům trochu uklidit tábor, aby tam neměli myši.

Jo, myši! To vám je príma věcička! Znáte to? Dělají si takové malé dirky do země a strašně zajímavě voní. Ale protože já se do té dirky nevejdu, tak jí musim trochu zvětšit. Dá to tedy strašnou práci a ještě se mi nepodařilo dostat dovnitř. Ale myšku už jsem viděl. Chytil jsem jí a chvíli jsem si s ní hrál. Jenomže pak to viděli páníčci a myšku mi sebrali. Tak jsem si za pár dní chytil jinou a když jsem viděl, že mi jí zase chtějí sebrat, tak jsem jí radši rychle … né, nepustil. Spolknul. A zase mi říkali, že jsem čuně. Fakt nevim proč. Ani nevím, co to je. Tak prostě hledám a hrabu. Páníčkům se to moc nelíbí, protože prý ten pracně založený trávník vypadá jak po nájezdu divokých prasat. Tak se pak většinou musím doma za trest koupat.

Koupání nemám moc rád. Vždycky mě namočí, pak mě drhnou šamponem a zase mě máčí a zase na mě něco lejou. Pak mě děsně dlooouuuhooo suší na stole, češou a foukají. Vůbec mě to nebaví. Co z toho mám? Akorát pak děsně voním jak….no jak holka. Jo. To se taky páníčků venku každou chvilku ptají jestli jsem holka. A hrozně se diví, že jsme kluk, když mám culíček. Vždyť bych asi jinak neviděl, neee, přes tu hustou ofinu. Fakt ty lidi někdy nechápu. A to mi panička dává jenom klučičí barvy, máme modré vodítko…

No a protože mě češou a jinou mojí údržbu provádějí na stole, tak si myslím, že na ten stůl můžu za každých okolností. Navíc když tam je nějaká voňavá dobrota…To se ale panička strašně zlobí, když vylezu na stůl. Na Štědrý večer, když se nikdo nedíval, jsem jí ukradl tři perníkové oslíky a ona o tom bude mluvit ještě o Velikonocích. Aby jí neubylo. Měla toho plnou pikslu, tak co. Stejně to jedl jenom Kluk. A v létě jsem si vylezl na stůl na zahradě, měli tam připravenou snídani. Tak jsem koštoval máslo. Docela mi chutnalo. A taky lososovou pomazánku, ta byla lepší. Zase jim to vadilo. Tak se na mě páníčci domluvili, že budou židle o ten stůl opírat, abych na něj nemohl vyskočit ze židle. Ale na mě si jen tak nepřijdou. Rozběhnu se, skokem strčím do té židle, ona se zakymácí a postaví se na všechny nohy. A cesta na stůl je volná. Nejdřív dostal páníček vynadáno, že tu židli nesklopil, když mě panička načapala na stole. Ale pak mě viděli. Tak teď ty židle dávají daleko od stolu a tak daleko nedoskočím. Ach jo.

Ale zase mám vyčleněné lehátko, vždycky mu sklopí ten poslední díl, tak je pak bezbariérové. A já si tam nosím třeba šneky a pouštím si je po té šikmině dolů, nebo nezralá jabka. Ta se taky pěkně kutálí. A dá se to pak všechno sníst. I ten šnek, ten príma křupe, i to nezralý jabko. Je teda pěkně kyselé, ale mně to nevadí. Hlavně že se to dá sníst. Od sousedů k nám padají nahnilá jabka a ty taky jdou. Akorát se musí opatrně, bývají tam vosy. A hrozně rád se honím za balonem. Já bych byl určitě skvělý fotbalista, kdybych nebyl koton.

Myslím, že mám svoje páníčky i Kluka rád. Jsou fajn. Akorát jsou trochu lakomí, než něco dostanu, dvakrát to v ruce obrátí a ještě musím dělat nějaký opičárny jak v cirkuse. Ale granulky dostávám moc dobré. Taky mě panička skoro každý den češe. Že jí to baví. Mě ne. Někdy to docela tahá, to jí pak nadávám, ale ona se nedá. A potom dostanu nějaký pořádný pamlsek, třeba sušený kuřecí pařátek, mňam.

Kluk si se mnou hraje. Pereme se a hrajeme si na honěnou. On se mi vždycky na chatě schová, já ho hledám a on nejednou vyběhne na druhou stranu a já ho pak nemůžu dohnat. Vždycky na něj volám „ňuf ňuf ňuf“ ať počká, ale on ne. Ale když ho doženu tak mu za trest zuju botu. Doma si se mnou nejradši hraje večer, když má jít spát. To se zase paničce nelíbí, že můžeme blbnout celé odpoledne a ne v deset večer. Ona furt něco má. A páníček? Ten přijde z práce, plácne sebou na sedačku (a pamatujete, jak jsem říkal, že mi nechtěl dovolit ani na sedačku?) a říká mi „Cyrilku, tak pojď ke mně, pojď mně kanistovat“ A to se pak spolu válíme na gauči a přepínáme televizi. Vždycky jsou tam nějaká zvířata, tak s nima chci pokecat a páníček to přepne jinam. To je taková naše canisterapie.

Teď mně panička tahá po doktorech, kvůli kloubům, kvůli očím. Taky budu muset na výstavu. Nevím, jestli to zvládnu. Už jsem tam jednou byl a moc si mi tam líbilo, protože tam bylo hodně psů . A Nocaima. A taky přišla máma Jessi. Ale pak jsem musel chodit po koberci dokola, no to mně se ale vůbec nechtělo. Jako promiňte, ale proč? Já jsem si chtěl hrát s holkama. No tak to budu muset ještě jednou vydržet. A proč mně tam vlastně tahají? No přece abych si mohl užít, když jsem ten Cassanova.

Myslím, že jsem se dostal k dobrým páníčkům, že mně mají rádi a snad si to u mě nepokazí. Dalo mi dost práce si je vycvičit, ale už jsem je konečně naučil, kdy mi mají dát odměnu. Tak to za ten rok snad stačí, budu se snažit je toho naučit ještě víc.

Autor: Cassanova Cyril z Poříčského Statku za asistence Blanky Topinkové


CASSANOVA CYRIL Z POŘÍČSKÉHO STATKU - FOTOGALERIE

Cassanova Cyril z Poříčského Statku

Cassanova Cyril v novém domově

Cassanova Cyril kontroluje nářadí

Cassanova Cyril kontroluje stavební materiál

Cassanova Cyril po výkopových pracech

Cassanova Cyril z Poříčského Statku

Cassanova Cyril z Poříčského Statku


© Cotonland | Můj život s Coton de Tuléar | 27.02.2016

© 2008 - 2017 Cotonland | info@cotonland.cz